Naše poslání

NAŠE HODNOTY:

Jde nám o věc – Jde nám o svět

V naší práci hraje klíčovou roli:

  • udržitelnost (uvnitř i navenek – ve fungování organizace i okolního světa)
  • příroda  (příroda jsme my)
  • vztahy (mezi lidmi, lidmi a přírodou, v přírodě)
  •  porozumění (vzdělávání/učení se, poznání, moudrost, naslouchání)
  •  odpovědnost

 

NAŠE POSLÁNÍ:

Usilujeme o prohloubení odpovědného jednání vůči přírodě a planetě i mezi lidmi navzájem a směřování k udržitelnému životu Prostřednictvím výchovy a vzdělávání, založených na „5P“:

  • prožitku
  • praktické činnosti
  • participaci
  • přímém kontaktu se světem okolo nás
  • propojení různých oborů

 

Jan Kotěra:

„Narodil jsem se do paneláku v zasířených Teplicích. To znamenalo žluté mlhy cestou do školy, nekonečné angíny, ale taky třítýdenní školy v přírodě. Málo učení a celé odpoledne v lese. K tomu výborná paní učitelka Matýsková v druhé třídě a Zapletalovy Výpravy za dobrodružstvím. První skautské výpravy pak zabrnkaly na velmi připravenou strunu…

V roce 2003 jsem byl u zrodu teplického Ekocentra Šťovík. Hledali jsme tenkrát inspiraci a zjistili, že v Litoměřicích působí nějaký SEVER. Samozřejmě jsme se tam hned vydali. Hlavně díky Veronice Svobodové a Jiřímu Kulichovi jsem pak propadl ekologické výchově a taky moderní, akční pedagogice.

U té už jsem zůstal. Vystudoval jsem ji na Filosofické fakultě UK v Praze a přes práci v různých ekologických organizacích jsem se nakonec dostal až na místo venkovského učitele v Liběšicích u Úštěka. Škola života! Se vstřícným vedením, malými třídami a možností vyrážet s dětmi do terénu.

Když pak člověka omrzí věčné dozory, chce si odpočinout od školního rozvrhu, ale zároveň dál pracovat s dětmi v přírodě, objeví se jasná volba a jmenuje se… SEVER.“

 

Ivana Krňáková:

„Moje rodina pochází z Jílového u Děčína, kde jsme měli rodinný dům hned u lesa. Každý den jsme mohli trávit spoustu času venku. Brali jsme to jako přirozenou součást našeho bytí. Bavilo mě pozorovat, zaznamenávat a zjišťovat.

Další znalosti a dovednosti jsem získala díky Střední zemědělské škole veterinární v Hradci Králové a Fakultě životního prostředí UJEP v Ústí nad Labem.

Zde jsem v roce 2001 našla možnost brigády na SEVERu v Litoměřicích pod vedením Veroniky Svobodové. Práce mne natolik uspokojovala a posouvala dál, že jsem u ní zůstala dodnes.

Vždy mne bavila její rozmanitost a také inspirativní kolegové, kteří vědí, proč ekologickou výchovu dělají.

Práce v ekologické výchově umožňuje člověku pokusit se věci ovlivnit přes vzdělávání dětí a někdy i dospělých. A to je mou hlavní hnací silou, i když to hned není vidět, jako když například vyrobíte stůl.

Správně vidíme jenom srdcem. To, co je důležité, je očím neviditelné.

 

Kateřina Simajchlová:

„Pozitivní vztah k přírodě ve mně už od dětství zcela přirozeně podporovala a rozvíjela moje rodina. Kdykoliv byl čas, vyráželi jsme společně do okolí Litoměřic a objevovali krásy Českého Středohoří. Byly to chvíle, kdy nám bylo společně dobře a cítili jsme souznění s místem i mezi sebou – chvíle, které mne natolik ovlivnily, že nasměrovaly a předurčily mou další životní cestu.

Z malé, zvídavé a od bláta špinavé holčičky vyrostla časem zkušená, zodpovědná skautka, které nebylo lhostejné, jak se lidé chovají k sobě a jak (ne)pečují o přírodu, jež nám nabízí tolik nezbytného k lidskému bytí.

Jak šel čas, skautka své nadšení a zájem o přírodu neztratila a se všemi radostmi i strastmi, které ke studentskému životu patří, absolvovala studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Vyzbrojena odborným vzděláním v oboru Systematická biologie a ekologie vyšla vstříc světu dospěláků a našla na Severu práci snů

Práce v ekologické výchově mi nabízí šířit hodnoty, které vnímám jako základní stavební kameny pro spokojené společenství na naší bohaté Zemi. Tedy: spolupráce, svoboda, vzájemné naslouchání a komunikace, vědomí možnosti vlastní volby a z ní vyplývající zodpovědnosti. Těší mě, že mohu při svém působení a práci s dětmi i dospělými poukazovat na význam ochrany přírody, místní biodiverzitu a udržitelný způsob života jako takový.

Můžeme začít malými krůčky u sebe a pokračovat většími kroky společně.

 

Miloš Fejfárek:

„Můj vztah k přírodě se začal budovat ještě před tím, než se ze mě stal prvňáček. Trávil jsem léta na chatě u lesa, odkud pochází i moje snad první vzpomínka. Ležel jsem v kočárku a s veškerým zaujetím jsem sledoval listy staré hrušně, jak se třepou ve větru. Tahle vzpomínka asi nebude opravdová, možná jsem si ji vytvořil až z vyprávění, ale líbí se mi. Nechávám si ji!

Často jsem pomáhal svojí babičce a tatínkovi na nepředstavitelně strmé zahrádce v Žitenicích. Každé prázdniny jsem s rodiči jezdil na dovolenou po naší vlasti a ze sedla horských kol jsme obdivovali rozmanitou českou krajinu. Jistě jsem nejednou fňukal, že už nemůžu, ale zůstalo mi plno krásných zážitků, které za trochu úsilí rozhodně stojí!

Nejlépe se vždy cítím na horách. Z nich na mě doléhá pokora a respekt k silám, které nás zcela převyšují. Bohužel jsme si zvykli tyto majestátní projevy přírody ignorovat a utápíme se v rutině všedních dnů. Naučme se znovu žasnout nad klíčící květinou, nebo letem ptáků.

Jako otec dvou synů také cítím krásnou povinnost v utvoření jejich vztahu s přírodou.

Zemi jsme nezdědili od svých předků, ale půjčujeme si ji od našich dětí.